Všichni se stále s někým srovnáváme. Myslíme si, že nejsme dost dobří. Stále nás přepadají myšlenky na to, že někdo je v něčem lepší a my nestojíme za nic. Chceme být jako ti druzí. Chceme to, co dělají oni, dělat také a pokud možno, ještě lépe. Chceme stejně vypadat, stejně se oblékat, stejně se česat, stejně mluvit, stejně vystupovat, chceme stejnou práci, stejné výsledky, stejnou popularitu, stejné partnery, stejné domy, auta, prostě všechno.
Každý jsme originál
Nebylo by lepší naopak nebýt jako ti druzí? Být jedineční a originální. Nikdo není stejný, jako ten druhý. Každý jsme jiný, každý jsme originál. Příroda nás tak stvořila a věřím, že věděla, co dělá. Neumím si představit, že by vše stvořila tak, jak to kolem sebe vidíme a zrovna u nás to nějak pokazila. Proto je důležité si uvědomit, že každý umíme něco jiného, každý nějak vypadáme a životní cesta každého z nás je také jedinečná a rozhodně není stejná, jako cesta někoho jiného.
Tak proč máme stále potřebu dělat na někoho dojem? S někým soutěžit a předhánět se, kdo bude lepší? Kdo, pomyslně v očích někoho dalšího, bude vítězem? Srovnávat sám sebe, srovnávat svou výkonnost a své dovednosti.
Teď to ve mně úplně vyvolalo přirovnání – poměřujeme si pindíky, že? Ano a stále. A s každým, koho potkáme. A pořád.
Znáte své hodnoty?
Málo kdo umí žít podle vlastního přesvědčení. Málo kdo zná své hodnoty a také je ctí.
Moc si vážím lidí, kteří žijí svůj život, a i přes tlak okolí jsou takoví, jací jsou. Nemění se. Jen se vyvíjí jejich skutečná osobnost. Nemají potřebu se přizpůsobovat ostatním. Jsou sví, jsou charakterní a chovají se ke všem s úctou.
Je jich málo. Fakt hodně málo. Ve svém okolí je spočítám na prstech jedné ruky. Ostatním připadají divní. Ale já si jich moc vážím. Protože právě oni mě naučili respektu k ostatním. Naučili mě, jak si vážit toho, co mám. A hlavně mi ukázali, jak žít život, který mě naplňuje a baví.
Tedy neumím to ještě tak, jak bych chtěla, ale myslím si, že mám skvěle našlápnuto. Učím se dělat to, co chci já. Ano, stále se hledám, ale myslím, že se už i nacházím. Dnes už vím, co chci a co ne. A to je nejdůležitější.
A to by se měl naučit každý. Každý by si měl ujasnit, co je pro něj důležité a co by chtěl se svým životem udělat. A bez výmluv a bez vytáček. A bez povzdechů, že je to těžké. Ano je. Každý to má nějakým způsobem těžké. A věřte, že i když si myslíte, že někdo má k něčemu prošlapanou cestičku a vše mu spadne do klína, tak tomu tak není. Nikdy nic není takové, jaké se to na první pohled zdá.
Závidět se dá cokoli
Závidíme nové kabelky, boty, šaty, auta, domy, peníze. Závidíme druhým úspěch, práci, cílevědomost. Závidíme partnery, rodinu, kamarády. Prostě závidět se dá opravdu cokoli, na co si vzpomenete. A když závidíme, tak se srovnáváme. A opět dojdeme k závěru, že nejsme tak dobří, jako ti druzí.
Ale dřív, než zase začnete pociťovat tento, všem nám známý pocit, tedy závist, zkuste se zamyslet nad danou situací jinak. Zkuste tomu dotyčnému jeho úspěch přát. Vžijte se do jeho situace a uvědomte si, že každý aspekt jeho života nemusí být stejně úspěšný.
Ten, kdo je krásný, nemusí být zdraví. Ten, kdo je bohatý, nemusí být šťastný. Ten, kdo cestuje po celém světě, se ve skutečnosti může cítit osamělý. Ten, kdo je úspěšný v pracovním životě, může strádat v tom soukromém.
Podívejte se na to tak, že ten úspěch, který závidíte, je jen jeden dílek života toho člověka. Je to něco, co se mu zrovna teď povedlo. A podívejte se na ty ostatní dílky. Opravdu je, ten dotyčný nebo jeho život, jinak tak dokonalý? A bez chyb? Co když to, co se mu teď povedlo, je jeho jediným úspěchem, který v životě má? Možná, když si toto uvědomíte, dojdete k závěru, že byste s ním neměnili ani na chvíli.
Nejsem dost dobrá, ona to umí lépe než já
Pocitem, že nejsem dost dobrá, jsem několik posledních let trpěla také (a v jisté míře jím trpím dodnes). Vždy, když jsem se do něčeho pustila, tak jsem to po nějaké době stejně rychle vzdala. Pokaždé jsem si řekla, že v tom nejsem dost dobrá, tak proč bych se tím vlastně zabývala. Vždy jsem dospěla k názoru, že někdo jiný, je v tom o hodně lepší než já, tak proč se vlastně snažit.
Ale až nedávno jsem si uvědomila, že i ti, kteří jsou v něčem opravdu dost dobří, nějak začínali. Většinou začínali od nuly a tam, kde jsou teď, jsou díky tomu, že to nevzdali.
Stačilo si to uvědomit a vše najednou do sebe začalo zapadat. Vše mi začalo dávat smysl. To, co jsem dříve považovala za nemožné, se stalo skutečností. I když jsem věděla, že to, co dělám, není vůbec dokonalé a někdo to rozhodně umí lépe než já, nevzdala jsem to.
V mém životě nastaly velké změny a vím, že i já jsem se hodně změnila. Vyrostla jsem, a tak nějak dospěla. A mám ze sebe upřímnou radost. Učím se dotahovat věci do konce.
Dnes dělám věci tak, jak nejlépe umím a v danou chvíli dokážu. A vím, že pokaždé, když to zkouším znovu, jsem v tom lepší.
Co když vám úspěch někdo nepřeje?
Tu radost a ty úspěchy samozřejmě chcete sdílet se svým partnerem, svou rodinou a přáteli. Ale co když Vám Váš úspěch někdo nepřeje?
Ano, také se mi to stalo. A ano, je to běžné. Stalo se přesně to, že se někdo začal se mnou srovnávat a začal mi závidět můj malý úspěch. Vůbec jsem to nechápala, protože jsem si nepřipadala vůbec úspěšná a ani trochu dobrá v tom, co dělám. Ale opravdu se našel někdo, kdo mi to vše záviděl. A začal mi značně znepříjemňovat život.
A co dělat, když se to stane i Vám? Stačí si uvědomit, že to s Vámi a Vaším úspěchem, nemá nic společného. To jste jen Vy, svým rozletem, rozmachem a svým překonaným strachem z nového a neznámého, pěkně výrazně zabrnkala na vnitřní bolavou strunu někoho jiného. Na nějaké nedoléčené vnitřní zranění a pochroumání jeho vlastní sebehodnoty a sebelásky. Buďte tedy shovívavá ke zraněním toho druhého. A rozhodně se nenechte odradit a brzdit jeho bolestí.
Přestaňme s vynášením rychlých soudů a hodnocení druhých
Přestaňme žít naše životy podle toho, jak si myslí naše okolí, že by se to mělo. Rady druhých můžou být míněny dobře, ale je jen na nás, co si z nich vezmeme a odneseme.
Naučte se tedy žít život podle svého. Ne podle rad a očekávání druhých. Zařiďte si vše tak, jak chcete Vy. Je to Váš život. A to, jak s ním naložíte, je Vaše volba.
Žijte své životy tak, abyste si, až budete jednou opravdu staří, mohli říci, že jste je žili dobře a nemuseli si vyčítat, že jste měli udělat něco jinak.
Nedovolte nikomu, aby Vám diktoval, co je správné a co není. Pro každého je totiž správné něco jiného. Každý máme jiné hodnoty. A rozhodnutí, jak se v různých situacích zachovat, je jen a jen na nás.
A já Vám z celého srdce přeji, abyste sebrali všechnu svou odvahu, postavili se svému strachu a přestali se takového rozhodnutí bát.
Já se bála. A moc. Mé první rozhodnutí bylo podloženo strachem a obavou, co by kdyby. A trvalo víc jak 10 let, než jsem sebrala odvahu a vykročila vstříc takovému životu, který chci žít a který mě baví.
Nelituji ničeho. Protože vím, že kdybych neprožila to, co jsem prožila a neudělala některá – byť špatná – rozhodnutí, nikdy bych se nestala tím, kým jsem dnes a nedostala se tam, kde jsem teď. Nikdy bych si nevážila toho, co mám a nikdy bych nenašla odvahu postavit se svému strachu vzít svůj život do svých vlastních rukou. Držím palce, ať to zvládnete i Vy.
Koučka a mentorka pro ženy, autorka e-booků.
Pomůžu Vám najít sama sebe a Vaše sebevědomí. Ukážu Vám, jak se mít ráda. Podpořím Vás na cestě k naplnění Vašich snů a inspiruji Vás k tvoření láskyplných vztahů.
Více o mně si můžete přečíst > TADY <
Potkat se můžeme na Instagramu nebo Facebooku.
Napsat mi můžete na stana@stanislavakrajickova.cz