Zapomeňte na „nejsem dost dobrá“ a žijte svůj život podle sebe.

Každý se stále s někým srovnáváme. Myslíme si, že nejsme dost dobří. Stále nás přepadají myšlenky na to, že někdo je v něčem lepší a my nestojíme za nic. Chceme být jako ti druzí. Chceme to, co dělají oni, dělat také a pokud možno, ještě lépe. Chceme stejně vypadat, stejně se oblékat, stejně se česat, stejně mluvit, stejně vystupovat, chceme stejnou práci, stejné výsledky, stejnou popularitu, stejné partnery, stejné domy, auta, prostě všechno.

Každý jsme originál!

Proč se raději nezamyslíme nad tím, že bychom právě, jako ti druzí, být vůbec neměli? A proč? Protože každý z nás je originál! Nikdo není stejný, jako ten druhý. Každý jsme jiný. Každý umíme něco jiného. Co má za smysl tlačit se do něčeho a dělat něco jen proto, že to dělá někdo jiný?

Kde se bere naše potřeba někomu dalšímu dokázat, že to zvládneme taky a možná i lépe? Dobrý, zvládneme… ale co z toho máme? Jen ten náš vnitřní pocit uspokojení, že jsme to dokázali také? Že jsme se vyrovnali někomu jinému? Co nás vede k tomu, že se vědomě chceme chovat jako stádo? Dělá to ten, tak já to budu dělat taky. Co na tom, že to vlastně ani dělat nechci…

 

Stále máme potřebu dělat na někoho nějaký dojem. S někým soutěžit a předhánět se, kdo bude lepší. Kdo, pomyslně v očích někoho dalšího, bude vítězem. Srovnávat sám sebe, srovnávat svou výkonnost a své dovednosti.

Teď to ve mně úplně vyvolalo přirovnání – poměřujeme si pindíky, že? Ano a stále. A s každým, koho potkáme. A pořád.

Znáte své hodnoty?

Málo kdo umí žít podle vlastního přesvědčení. Málo kdo zná své hodnoty a také je ctí.

Moc si vážím lidí, kteří žijí svůj život, a i přes tlak okolí jsou takoví, jací jsou. Nemění se. Jen se vyvíjí jejich skutečná osobnost, ale oni sami nemají potřebu se přizpůsobovat ostatním. Jsou sví, jsou charakterní a chovají se ke všem s úctou.

Je jich málo. Fakt hodně málo. Ve svém okolí je spočítám na prstech jedné ruky. Ostatním připadají divní. Ale já si jich moc vážím. Protože právě oni mě naučili respektu k ostatním. Naučili mě, jak si vážit toho, co mám. A hlavně mi ukázali, jak žít život, který mě naplňuje a baví.

Tedy neumím to ještě tak, jak bych chtěla, ale myslím si, že mám skvěle našlápnuto. Učím se dělat to, co chci já. Ano, stále se hledám, ale myslím, že se už i nacházím. Dnes už vím, co chci a co ne. A to je nejdůležitější.

A to by se měl naučit každý. Každý by si měl ujasnit, co je pro něj důležité a co by chtěl se svým životem udělat. A bez výmluv a bez vytáček. A bez povzdechů, že je to těžké. Ano je. Každý to má nějakým způsobem těžké. A věřte, že i když si myslíte, že někdo má k něčemu prošlapanou cestičku a vše mu spadne do klína, tak tomu tak není. Nikdy nic není takové, jaké se to na první pohled zdá.

Závidět se dá cokoli…

Ale to už je zase o závisti. Závidět se dá cokoli. Závidíme nové kabelky, boty, šaty, auta, domy, peníze. Závidíme druhým úspěch, práci, cílevědomost. Závidíme partnery, rodinu, kamarády. Prostě závidět se dá opravdu cokoli, na co si vzpomenete. A když závidíme, tak se srovnáváme. A opět dojdeme k závěru, že nejsme tak dobří, jako ti druzí.

Ale dřív, než zase začnete pociťovat tento, všem nám známý pocit, tedy závist, zkuste se zamyslet nad danou situací jinak. Zkuste tomu dotyčnému jeho úspěch přát. Vžijte se do jeho situace a uvědomte si, že každý aspekt jeho života nemusí být stejně úspěšný.

Ten, kdo je krásný, nemusí být zdraví. Ten, kdo je bohatý, nemusí být šťastný. Ten, kdo cestuje po celém světě, se ve skutečnosti může cítit osamělý. Ten, kdo je úspěšný v pracovním životě, může strádat v tom soukromém.

Podívejte se na to tak, že ten úspěch, který závidíte, je jen jeden dílek života toho člověka. Je to něco, co se mu zrovna teď povedlo. A podívejte se na ty ostatní dílky. Opravdu je, ten dotyčný nebo jeho život, jinak tak dokonalý? A bez chyb? Co když to, co se mu teď povedlo, je jeho jediným úspěchem, který v životě má? Možná, když si toto uvědomíte, dojdete k závěru, že byste s ním neměnili ani na chvíli.

Nejsem dost dobrá, ona to umí lépe než já

Pocitem, že nejsem dost dobrá, jsem několik posledních let trpěla také. Vždy, když jsem se do něčeho pustila, tak jsem to, po nějaké době, stejně rychle vzdala. Pokaždé jsem si řekla, že v tom nejsem dost dobrá, tak proč bych se tím vlastně zabývala. Vždy jsem dospěla k názoru, že někdo jiný, je v tom o hodně lepší než já, tak proč se vlastně snažit.

Ale až nedávno jsem si uvědomila, že i ti, kteří jsou v něčem opravdu dost dobří, nějak začínali. Většinou začínali od nuly a tam, kde jsou teď, jsou díky tomu, že to nevzdali.

Stačilo si to uvědomit a vše najednou do sebe začalo zapadat. Vše mi začalo dávat smysl. To, co jsem dříve považovala za nemožné, se stalo skutečností. I když jsem věděla, že to, co dělám, není vůbec dokonalé a někdo to rozhodně umí lépe než já, nevzdala jsem to.

Dnes dělám věci tak, jak nejlépe umím a v danou chvíli dokážu. A vím, že pokaždé, když to zkouším znovu, jsem v tom lepší.

V mém životě nastaly velké změny a vím, že i já jsem se hodně změnila. Vyrostla jsem, a tak nějak dospěla. A mám ze sebe upřímnou radost. Naučila jsem se dotahovat věci do konce.

Tu radost a ty úspěchy samozřejmě chcete sdílet se svou rodinou a přáteli.

Ale co když Vám Váš úspěch někdo nepřeje?

Ano, také se mi to stalo. A ano, je to běžné. Stalo se přesně to, že se někdo začal se mnou srovnávat a začal mi závidět můj malý úspěch.

A co dělat, když se to stane i vám? V tom případě si stačí uvědomit, že to s vámi a vaším úspěchem, nemá co dělat. To jste jen vy, svým rozletem, rozmachem a svým překonaným strachem z nového a neznámého, pěkně výrazně zabrnkali na vnitřní bolavou strunu někoho jiného. Na nějaké nedoléčené vnitřní zranění a pochroumání jeho vlastní sebehodnoty a sebelásky.

Přestaňme s vynášením rychlých soudů a hodnocení druhých. Přestaňme žít naše životy podle toho, jak by se to mělo. Rady druhých můžou být míněny dobře, ale je jen na nás, co si z nich vezmeme a odneseme.

Naučte se tedy žít život podle svého. Ne podle rad a očekávání druhých. Zařiďte si vše tak, jak chcete vy. Je to váš život. A to, jak s ním naložíte, je vaše volba.

„Žijte své životy tak, abyste si, až budete jednou opravdu staří, mohli říci, že jste je žili dobře a nemuseli si vyčítat, že jste měli udělat něco jinak.“

Nedovolte nikomu, aby vám diktoval, co je správné a co není. Pro každého je totiž správné něco jiného. Každý máme jiné hodnoty. A rozhodnutí, jak se v různých situacích zachovat, je jen a jen na nás.

A já vám z celého srdce přeji, abyste sebrali všechnu svou odvahu, postavili se svému strachu a přestali se takového rozhodnutí bát.

Já se bála. A moc. Mé první rozhodnutí bylo podloženo strachem a obavou, co by kdyby. A trvalo docela dlouho, než jsem sebrala odvahu a vykročila vstříc takovému životu, který chci žít a který mě baví.

„Je lepší si to posrat podle svýho, než podle toho, jak ti radí druzí.“

Nelituji ničeho. Protože vím, že kdybych neprožila to, co jsem prožila a neudělala některá – byť špatná – rozhodnutí, nikdy bych se nestala tím, kým jsem dnes a nedostala se tam, kde jsem teď. Nikdy bych si nevážila toho, co mám a nikdy bych nenašla odvahu postavit se svému strachu vzít svůj život do svých vlastních rukou. Držím palce, ať to zvládnete i vy.

S láskou – Stáňa

Autor: Stanislava Krajíčková

Ukazuji ženám cestu, jak pochopit sebe samé, své partnery a blízké a tím vytvářet v jejich vztazích pevná pouta a harmonii.
Na individuálních konzultacích vedu ženy k poznání, že všichni jsme v pořádku právě takoví, jací jsme.
Jsem autorkou e-booku Klíč ke šťastnému vztahu a projektu Tvořivá dílna Kreásek
Více o mně si přečtěte zde >>.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *