Buď ráda, že s tebou jsem!

Buď ráda, že s tebou jsem! Tuhle větu jsem slyšela tolikrát, že jsem jí nakonec uvěřila a byla ráda, že se mnou je a zůstává.

Tahle věta mě na několik let uvěznila ve vztahu, který mě ničil a který ze mě totálně vysál mé vlastní já. Zapomněla jsem, kdo vlastně jsem a jakou mám cenu. Tehdy jsem si totiž myslela, že žádnou nemám. Že nestojím za nic, jsem k ničemu, nic neumím a nedokážu.

S těmito myšlenkami jsem usínala, ráno se budila a přes den, s nimi v hlavě, nějak fungovala.

Kdo jsem? Už ani nevím…

Nebyla jsem sama sebou a vlastně jsem ani nevěděla, kdo skutečně jsem. Pokaždé, když jsem něco udělala, nikdy to nebylo správně. V mých očích to nebylo správně. Nebylo to dost dobré. Já nebyla dost dobrá. Styděla jsem se za sebe.

A víte, kdy jsem se cítila dobře? Ale jako fakt dost dobře? Když jsem splnila očekávání mého tehdejšího partnera. Měla jsem radost, že jsem aspoň něco dokázala. Něco, za co na mě může být hrdý. Konečně jsem něco udělala dobře a správně! Co na tom, že jsem plnila přání a očekávání někoho jiného. Co na tom, že jsem sebe a své já nechala zašlapat do země…

Někdy v té době, jsem se uzavřela do sebe. Tak mi bylo dobře. Mé pocity stejně nebyly respektovány, každý pokus o konverzaci byl smeten ze stolu a veškerá pozornost se soustředila někam jinam než na mě. Tak proč bych o sobě vůbec dávala vědět?

Nedokázala jsem odporovat, nedokázala jsem říct ne. Jako loutka jsem se řídila tím, co si přál někdo jiný. Připadala jsem si nemožná, ale myslela jsem si, že tak je to v pořádku.

Žiju v toxickém vztahu

Tak přesně tomu, co jsem prožívala, se říká toxický vztah. A já v takovém vztahu žila. Ale pojmenovat jsem ho nedokázala. Několik let jsem si vůbec nepřipouštěla, že je něco špatně. Svému partnerovi jsem byla naprosto oddaná a stále jsem věřila a doufala, že se změní. Respektive, že se změní jeho chování ke mně.

Nezměnilo se nic. Postupem času se spíše vše zhoršovalo a já nevěděla, jak z toho všeho ven. Věděla jsem, že bez partnera, který si mě neváží a ponižuje mě, by mi bylo o hodně lépe, ale nedokázala jsem z toho vztahu odejít. A to i přes to, že jsem věděla, že musím.

Tento vztah byl pro mě tak zničující, že jsem na jeho konci vůbec nevěřila, že něco dokážu nebo že něco umím, že jsem v něčem dobrá, že jsem možná i trochu hezká a že by mě mohl mít ještě někdy někdo aspoň trošku rád.

Uvěřila jsem, že má vlastní rodina nestojí za nic a styděla jsem se za nás. Teď se stydím za to, že jsem si to vůbec kdy myslela.

Tolikrát jsem od něj slyšela, že mám vlastně být ráda, že se mnou je, protože kdo by s takovou malou, tlustou a hloupou holkou chtěl být? Byla jsem mu tedy vděčná, že on se mnou je. Vážila jsem si toho. Kdo jiný by mě chtěl, že? Kdo by se mnou vydržel?

Často byl pryč s kamarády. Nejdříve jsem se vztekala a prosila, aby byl se mnou. Vždy si udělal, co chtěl. A já zůstávala sama. A postupně jsem zjišťovala, že mi je bez něj samotné líp. Začala jsem se těšit na to, až zase půjde někam s kamarády nebo pojede za nějakou „kamarádkou“.

Takové chvíle jsem trávila doma a něco jsem tvořila nebo vyráběla, což mě neskutečně bavilo a naplňovalo. Ostatně různé tvoření se v této době pro mě stalo jakousi terapií. A zůstalo se mnou do dneška.

Když jsem netvořila, vyrážela jsem na hodinové a hodinové procházky do přírody. Sama. V těchto chvílích jsem totiž konečně mohla být sama sebou a nemusela se obávat, jestli to, co dělám, dělám dobře.

Jak z toho ven

Tento vztah jsme ukončili, když už on vlastně žil s někým jiným. Chodil s ní, bydlel u mě. Respektive, občas se vrátil. Všichni to věděli, já tomu nevěřila. Až jednou mi to všechno došlo. Zabalila jsem mu věci a vztah jsme ukončili. Nebylo to jednoduché a neobešlo se to bez křiku, hádek a výčitek. Ale najednou to bylo pryč. Skončilo to.

Jak jsem už psala v článku Vem si tu svojí kysnu a vypadni, po rozchodu se stalo něco, co pro mě bylo naprosto neskutečné a v prvních chvílích jsem tomu nevěřila. Začali se o mě zajímat kluci. Líbila jsem se jim. I když jsem byla „prsatá“ a „zadkatá“ a měla jsem tlustý stehna, tak i přes to jsem se jim líbila.

V prvních chvílích jsem tomu nevěřila, ale když jsem si to připustila, byl to super skvělý pocit. Chtěli trávit čas s tou malou, zrzavou, tlustou holkou, která měla být ráda za to, že se jí tenkrát vůbec někdo „ujal“.

Ráda bych ještě zdůraznila, že ke svému tehdejšímu příteli nechovám žádné negativní pocity. Dnes už ne. Zpracovala jsem je a přijala vše, co se stalo. I díky tomuto vztahu jsem dnes taková, jaká jsem a tam, kde jsem.

Milé krásné ženy, prosím vás, netolerujte neúctu k vám! A už vůbec ne hrubé chování a zacházení. Vždy mějte na paměti, že jste dost dobré, takové, jaké jste. Jste lidské bytosti, které mají světu co nabídnout a dokážete vše, co budete chtít.

A nezapomeňte se přidat do naší facebookové skupiny Šťastné a sebevědomé ženy.

Pozvěte do ní své kamarádky, kolegyně, známé a přítelkyně, zkrátka všechny stejně naladěné ženy. Můžeme se navzájem inspirovat, sdílet své zkušenosti, motivovat, ptát se, radit si, podporovat se a navázat nová přátelství.

Všechny jste vítány!

Přidat se do skupiny můžete tady >> Uzavřená facebooková skupina Šťastné a sebevědomé ženy.

Autor: Stanislava Krajíčková

Ukazuji ženám cestu, jak pochopit sebe samé, své partnery a blízké a tím vytvářet v jejich vztazích pevná pouta a harmonii.
Na individuálních konzultacích vedu ženy k poznání, že všichni jsme v pořádku právě takoví, jací jsme.
Jsem autorkou e-booku Klíč ke šťastnému vztahu a projektu Tvořivá dílna Kreásek
Více o mně si přečtěte zde >>.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *